Ráno otevřeš oči a nechce se ti vstát. Ne proto, že bys byl unavený, ale protože víš, že ve chvíli, kdy vstaneš, začne všechno, co musíš. Práce. Povinnosti. Rozhodnutí. Lidi, kterým máš odpovědět. Věci, které máš vyřešit. A někde mezi tím se ztratilo to, co chceš.

Poslední dny přesně tohle řeším. A došlo mi, že možná nepotřebujeme chtít všechno, co musíme udělat. Potřebujeme pořád chtít život, který tím vším stavíme.

O rozdílu mezi musím a chci. O životě postaveném na úkolech. O čekání na radost. A o tom, proč možná nemusíš mít chuť vstát, abys nakonec prožil den, který za to stál.

Protože některé dny nezačínají radostí. Ta přijde až někde cestou. Jó, a to si píšu jako úkol ode mě pro mě.