Hele takhle – já moc dobře vím, jaké to je, když se čeká na impuls. Na to jedno znamení, které vám řekne, že jste tam, kde máte bejt. Kdy vám tak nějak dojde, že jdete správným směrem. Kdy se vám do žil vlije ta potřebná dávka odvahy, adrenalinu a odhodlání. Kdy si tak najednou jste jistí tím, že cesta, na kterou jste se dali, je ta správná.

Jó, jenže abychom takový impuls zaregistrovali, musíme vědět, kam plujeme. Protože když nevíme, kam plujeme, žádný vítr není příznivej.

Pro mě ten impuls bylo navrácení se na místo, kde jsem před třemi lety přednášet začala. A taky Kazma, tedy Kamil, který mi tak nějak připomněl, že na tom vrcholku, kam se všichni tak strašně dereme, vlastně jsme nakonec úplně sami. A je pouze otázkou položenou od sebe k nám, jestli je to vážně to, čemu zasvětíme ten život.