„Přála bych si, aby ses viděla mýma očima,” řekla mi kamarádka při našem on-line setkání, kde jsem měla koučovat já ji, ne ona mě. Ale některý věty, které se zapíšou pod kůži, přichází právě možná takto – neplánovaně, nečekaně, ale ve výsledku jsou přesně takhle potřebný. A pak jen dodala: „Kéž by sis nepřipadala tak malá.”

Někdy si říkám, že bych chtěla mít znovu ten drive náctiletý Terezy. Té, která věřila, že jí patří svět. Ale pak mi dojde, že ten drive jde ruku v ruce s vírou v sebe samu. Tak kde se ta víra vlastně ukryla, schovala, kam zmizela?

Nezmizela. Jen jsem začala hledat hodnotu venku, aniž bych ji hledala v sobě. A přestala si plnit to, co si slíbím. Ten drive nezmizel. Ani víra v sebe samu. Jen možná stojí za to ji znovu objevit. Třeba tím, že si sumarizujeme všechno to, co jsme už dosáhli.