Vidí se jen to pozlátko. „Ona měla štěstí,” tvrdí. Vidí se jen špička ledovce, ale to, co se skrývá pod ním už jakoby neexistovalo. Ale za každým úspěchem, ať už si ho definujeme jakkoli, stojí oběti. Méně času s rodinou, méně času stráveného s přáteli, méně času na sport či na sebe. Nedokážeme se rozkrájet a každý máme pořád “jen” 24 hodin. Proč je tedy trávit nad realizací snů jiných lidí? Je čas prioritizovat. A říct si, jestli to, co každý den děláme, práce či cokoliv jiného, pro co obětujeme minimálně ten čas, který máme, jestli je to to NAŠE. Protože pokud ne, není načase něco přehodnotit dřív, než nás to pohltí? „Hlavně ať to baví,” říkávám. Ale ať to zároveň i naplňuje. A ať v tom najdete balanc. IKIGAI se říká tomu, co je pro nás to pravé. Co nám jde, co nás baví, co nám zároveň vydělává a pomáhá světu. Já to své IKIGAI zase přehodila na druhou kolej. A zdravíčko mě naštěstí za pět dvanáct zase dostalo zpátky na tu správnou kolej. To, co baví má tendenci nás potichu polapit. Jen škoda, že až to zdravíčko nás dokope k tomu, abychom přestali říkat to “AŽ”. Třeba: „Až se toto srovná, začnu dělat to, na čem mi skutečně záleží.” Jo, to byla blbost. A málem jsem na to doplatila :-)