Bojíme se udělat změnu. Věci odkládáme na „až“ a používáme slovo „příště“. Obáváme se nejistoty, rizika z neznáma. To je to, co nás drží zkrátka. Ve skutečnosti tím největším hazardem je předpokládat zítřek. Očekávat, že i zítra dostaneme těch 24 hodin na to, abychom mohli udělat něco jinak. Mnohdy to neuděláme, ale domněnka, že dostaneme další šanci nám stačí. Ale co když ten zítřejší den nenastane?

Memento mori. Pamatujte na smrt. Protože jediné dvě pevně dané věci v našem životě jsou narození a smrt. A to ostatní je nejasné a proměnné. Udolejme tu naši opici v hlavě, která nám říká, že tady, tam, kde teď jsme a stojíme, je dobře. Ne výborně, ale dobře. Jenže dobře je za 3.

I další díl SEBEterapie přinese uvědomění. A možná otevře oči. Nebo taky ne.