A práce neobejme. I když chápu, proč se ženem a naplňujeme jí svý dny. Možná jen maskuje nějaké to prázdno, co nechceme, aby bylo vidět. Co nechceme cítit.

Práce zkrátka neudělá člověka tak upřímně šťastným. Ale na stranu druhou ho neodmítne. Je vděčná. Nebolí jako prázdný večery. Dává pocit smyslu. Možná se člověk honí za tím "lepším životem", ale kvůli tomu mu utíká to podstatný – čas. To, že možná ten "lepší život" znamená mít prostor na ty, kterým tu nejcennější komoditu, a sice čas, věnovat chceme. Jen si vždycky říkáme, že nemáme dostatečně dost. "Až...", ale co když se z tohoto slovíčka stane: „Kdyby?"

Život je o prioritách. O tom, na čem tady skutečně záleží a co je doopravdy důležitý. Proto honbou za těmi posty ztrácíme právě to nejcennější.

Bolavou duši nevyléčí ředitelský křeslo, vždyť to znáte. A narozenin našich blízkých neprožijeme mnoho. Jen si to spočítejte...