Hele, snažíme se tady pořád ovlivňovat životy ostatních, ale sami si poradit neumíme. Dáváme rady druhým, podle kterých se sami neumíme řídit. A snažíme se rozhodovat o životech jiných, místo toho abychom rozhodovali o tom našem. Přijde nám to pohodlnější, komfortnější a bezpečnější, protože zkrátka formování sebe samotného je přesným opakem.

Stejně tak si myslíme, že tady své blízké musíme spasit, když nám na dveře zaklepe život nebo zdraví. Ale co když to nejlepší, co můžeme udělat, je prostě jen netlačit a přijmout fakt, že nechodíme v botách toho druhého, protože nám zkrátka nejsou, a že nikdy nevíme úplně všechno?

Neznáme ty vnitřní bitvy, o kterých nikdo nemluví. Nevíme, co se děje za zavřenými dveřmi, kam nás mnozí nepustí. Co když je absolutně relevantní únava, kterou druhý člověk pociťuje? A co když už někdo nechce jenom bojovat, ale prostě už to nechat jen být?

Přijmout naši konečnost a to, že tady jednoho dne nemusíme být ani my, ale ani ti, na kterých nám nejvíc záleží. Možná to je to nejlepší, co pro sebe i pro ně můžeme udělat.