Pamatuju si, že jako dítě jsem měla pocit, že dospělí mají všechno vyřešené. Vědí, co dělají.Vědí, jak funguje svět.Mají plán. Pak jsem vyrostla. A zjistila jsem, že většina dospělých jen velmi přesvědčivě improvizuje. Nikdo nás neučí, jak být dospělí. Psychologie má návody na dětství, pubertu, rodičovství, důchod i krize. Ale na to dlouhé období mezi tím? Tady máš život. Hodně štěstí. S Hankou jsme si povídaly o tom, kdy člověku vlastně dojde, že je dospělý. Jestli ve chvíli, kdy platí složenky. Když se odstěhuje. Když má děti. Nebo když poprvé udělá špatné rozhodnutí a místo hledání viníka řekne: „Jo. Tohle bylo moje. Příště to udělám líp.“ Bavily jsme se o tom, proč není ostuda říct „nevím“, proč nemusíme reagovat na každou provokaci, proč emoční mozek mluví rychleji než ten logický a proč je někdy největší známkou vyspělosti právě to, že neřekneme první věc, která nás napadne. A taky o jedné nepříjemné pravdě: Dospělost není chvíle, kdy máš odpovědi. Dospělost je chvíle, kdy přestaneš čekat, že je bude mít někdo za tebe. 💡 Mindshifting moment: Z role oběti se nestaneš tvůrcem ve chvíli, kdy se ti začne dařit.Staneš se jím ve chvíli, kdy převezmeš odpovědnost za svůj příběh. odkaz: Princezny v hlavěV dnešním díle mluvíme i o této epizodě.