Národní galerie koncem minulého týdne na svých sociálních sítích oznámila, že vstup do prostoru Atlas ve Veletržním paláci bude nově s cílem vytvořit klidnější prostředí. Krok měl být jednak součástí řešení nepříznivé finanční situace, ale také reakcí na stížnosti některých návštěvníků, že je ruší děti hrající si právě v v Atlasu - inkluzivním prostoru pro setkávání, jehož součástí je i dětský koutek. Po vlně kritiky Národní galerie změny zrušila a místo bude nadále volně přístupné. Vyvstala nicméně obecnější otázka, do jaké míry jsou děti v českých galeriích vítány. „Dnes se většina galerií mladšího data, ať už jde o veřejné nebo soukromé instituce, při budování drží záměru vytvořit něco pro děti i pro lidi, kteří chtějí na místo jen tak přijít mimo umění. Národní galerie s tím dlouho neuměla pracovat, ač to mnohokrát zkoušela, ale vždy to vydrželo jen chvíli. V současnosti se ale snaží, důkazem je právě Atlas. Přes všechny mé pochybnosti je příkladem, jak to zkusit. A pokud po ohlasech pár nespokojených lidí uhne stranou, je to chyba," říká ve Výtahu Respektu vedoucí kulturní rubriky Jan H. Vitvar. Jsou v Česku galerie, které s přítomností dětí počítají? A je rozdíl mezi tím, jestli je instituce soukromá nebo veřejná?