Nejde ani tak o to, že by byl TRON: Ares třeskutě špatný film, to vůbec ne. Přesto nás mate, proč vůbec existuje. Mileji nás překvapila adaptace videohry Exit 8. Liminální horor minimalistického příběhu uvězněného v jediné chodbě možná maličko zápolí s tím, jak správně odvyprávět děj nedějové hry, ale my mu fandíme. S odvyprávěním příběhu bojuje i Černý telefon 2, což je jediný problém jinak špičkového hororového řemesla, které se svou filmařinou rovná nejlepším titulům letošní nabité sezóny. Dále jsme se střetli s dvěma artisty, kteří po svých aktuálních výkonech avizují pauzu. A když jsou ze sebe unavení oni, co teprve my? Ne že bychom Guadagninovo Obvinění a Lanthimosovu Bugonii nesnesli, naopak se obojího zastáváme, ale přesto chápeme, proč se dva nejvýraznější režiséři festivalového mainstreamu cítí maličko opotřebovaně. Největší porci pravidelné antikapitalistické satiry nám oproti očekávání nadělila pohádka (ano, pohádka!) Cukrkandl, kde Tereza Ramba zlikviduje čokoládový kartel a redistribuuje prostředky výroby. Na druhé straně spektra najdeme českou kriminálku Stvůry, kde se z vás Kryštof Hádek pokusí vymlátit duši. Obojí potěší... svým způsobem. Ohledně Velké odvážné nádherné cesty se shodujeme na tom, že existuje, stejně jako v případě životopisu Bruce Springsteena Vysvoboď mě z neznáma, který trochu odvážně a trochu nedomyšleně sází na intenzivní vykreslení hrdinovy depky. Asi největší nesoulad tenhle měsíc nastává u netflixovského Domu plném dynamitu, kde se nemůžeme dohodnout, jestli je správným filmem ve správnou dobu upozorňujícím na správné věci, nebo trochu vyšeptalou repeticí otázek, které lépe položili (a někdy i zodpověděli) jiní.