Ve starověkém Římě postupně došlo ke změně chápání postavení otroka z neplnoprávného člověka na živou věc. Římské právo definovalo zásadou: „Otrok nemá žádnou hlavu, nemá právní schopnosti“ Až v poslední fázi dějin Římské říše docházelo ke splývání postavení propuštěnců a otroků a pod vlivem křesťanství i k změně chápání osoby otroka.

V židovském právu zůstával otrok lidskou bytostí a byl nositelem práv. Mojžíšův zákon chránil otroka proti svévolnému mrzačení a stíhal jeho usmrcení otrokovým pánem. Otrokův život byl chráněn jako život kteréhokoli jiného člověka. Deuteronomium dokonce zaručuje uprchlým otrokům azyl a zakazuje jejich vydání jejich pánům. Židovský otrok měl býti považován spíše za služebníka, nájemníka nebo podruha než za otroka x nežidovský otrok

Kázání v AC ve Valašské Meziříčí 2009-03-14