Nejen práce naplňuje ale naše životy, a kromě obvyklého literárního zpravodajského servisu jsme se zapovídali nad několika reality shows. A přes Ružu pre nevestu a Bachelora nebo blahé paměti Mama, ožeň ma a trendy v estetických úpravách jsme se snadno dostali k dokumentu Inside the Manosphere. Manosféra si totiž přes svou intelektuální plytkost – či právě pro ni – ukořistila pozornost dospívajících kluků, které mimo jiné otrávila toxicitou standardizovaného hypermaskulinního vzhledu, který se paradoxně neobejde bez estetických úprav, diet, výživových doplňků a spousty drilu v posilovnách. Zatímco generace žen, které vyrůstaly v chorobné představě dietní a rape culture, kde ženský ideál připomíná nedospělé hypersexualizované děvče, mohou najít protijed ve feminismu a jeho kritice popkultury, kluci zatím analogický nástroj nemají. A zatím se ani nezdá, že by to společnost příliš vzrušovalo – o jejich znejistěné hlasy se ucházejí hlavně populisté, kteří pro ně samozřejmě žádnou budoucnost nemají.

Nejistoty mladé generace se pak temně zrcadlí ve světě práce v éře pozdního kapitalismu, jak jej David Graeber popisuje v Práci na hovno. Graeber usvědčuje neoliberalismus z toho, že je především ideologickým než ekonomickým projektem a vytvářením vrstvy manažerských feudálů si jen zajišťuje politickou stabilitu. Americký antropolog pak také vysvětluje, proč nejvíce nároků máme na nejhůře hodnocené profese, bez nichž se zároveň civilizovaná společnost neobejde, jako jsou sociální pracovnice, zdravotnický personál nebo učitelstvo, zatímco na vrcholcích moci a v nejvyšších ekonomických patrech lze často fungovat téměř bez kompetencí.

Graeberova studie neopomíjí ani psychologické dopady práce na hovno, ani její historické příčiny. Kniha tak přesvědčivě rozvíjí a opírá o příklady myšlenky, které David Graeber poprvé formuloval v eseji z roku 2013, která se stala globální senzací a proměnila naše přemýšlení o práci.