Jak jinak začít finále 7. řady než tématem, ve kterém jako národ excelujeme asi stejně jako v designu státních webů. Jo, jsou to pohřby. Pořád totiž neumíme udělat důstojné rozloučení, stejně jako neumíme stát ve frontě, říct si o férový plat nebo projít kolem “akce” v Lidlu bez toho, abychom si nekoupili pětatřicátou vrtačku na slevě.

A od pohřbů je to už jen drobný kotrmelec k otázce, kde vlastně sídlí naše vědomí, které má evidentně lepší ping než tvůj dial-up s Counter-Strikem v devadesátkách.

Nebyl by to Středo/věk, kdybychom se nedostali na unscripted tvorbu, kvalitu filmů, a samozřejmě i na Honzu, který nepouští Petra ke slovu a přiznává, že fláká život na socialu. K tomu přihodíme i hluboký ponor do toho, jak správně manifestovat. (A ne, není to kapitola z učebnice dějepisu.)

A protože máme smysl pro drama, před koncem přichází Arnold. Ano, ten Arnold. Silnější než náš time management, disciplinovanější než náš spánek a inspirativnější než všechny naše myšlenky dohromady. Protože nám předá jedno životní moudro. Takovou tu univerzální pravdu, co si můžete dát na nástěnku, tričko nebo si s ní omluvit další špatné rozhodnutí:

Nejlepší volba v životě je vždycky ta třetí.