Letošní ročník festivalu Smetanova Litomyšl se z důvodu opravy litomyšlského zámku přesunul do původně sportovní haly. Jak se tam festivalu dařilo?
Kdysi dávno, ještě za časů Československé televize, začínaly komentáře utkání v kopané moderátorským sloganem, který zněl: Sportu zdar a fotbalu zvlášť. Důvod byl pragmatický. Zatímco přímé přenosy se odehrávaly v podvečer či večer, záznamy druhý den dopoledne. A bylo tudíž nezbytné zvolit univerzální pozdrav, přivítání.
Podobně pragmatická je též příčina pro to, aby se některé koncerty v rámci Národního festivalu Smetanova Litomyšl začaly na prahu 20. let 21. století odehrávat v hale, původně vybudované pouze pro sport. Oprava tamního, vzácně renesančního zámku se totiž protáhla, což v tomto prostoru znemožnilo konání takových večerů – ať už operních či symfonických – které vyžadují velké jeviště i hlediště. Co s tím?
Zvolna končící vedení Smetanovy Litomyšle, jmenovitě ředitel Jan Pikna a dramaturg Vojtěch Střítezský, zvolilo řešení, které se bez znalosti poměrů v litomyšlské architektuře mohlo zdát přehnaně odvážné. Rozhodli se přemístit řadu koncertů či představení do haly, která dosud doby sloužila převážně, ne-li výhradně, sportu. Může to fungovat? A za jakých podmínek?