I když nás politici, média a podnikatelé desítky let přesvědčovali o opaku, klimatický kolaps nikdy nebyl otázkou vzdálené budoucnosti, ale jeho projevy byly dávno všem na očích. Hořící lesy, tornáda, bouře a vedra nejpozději v několika posledních letech naplnily obavy spousty lidí. Neurčitý strach z přicházejícího kolapsu se proměnil v environmentální žal a hmatatelný prožitek apokalypsy, která už nastala.

Rozhodli jsme se vydat jiným směrem a pokusit se popsat, jaký je vlastně prožitek existence ve stínu klimatického kolapsu. Jak se připravit na zbytek života na rozpálené planetě, jak se každé ráno (ne)probouzet s pocitem beznaděje, a jak se srovnat s tím, že i navzdory doutnající tajze jde život, alespoň prozatím, dál. Vyptávali jsme se mladých na demonstracích Fridays For Future i mimo ně, hledali odpověď v poezii Jana Škroba a Pavla Kolmačky i esejích Lukáše Senfta a Mileny Bartlové, a obrátili jsme se i na ekopsychologa Jana Krajhanzla. Výsledkem je dokumentární mozaika bezvýchodná stejně jako stále dýmající uhelné elektrárny. Tváří v tvář civilizačnímu kolapsu totiž selhávají i jindy účinné terapeutické rady, a žal z konce známého světa jde jen těžko zahnat optimismem a prací jako v pohádkové písničce.

Dramaturgie - Matouš Hrdina
Autoři – Lucie Berg, Matouš Hrdina, Anna Luňáková, Ondřej Trhoň, Marina V. Šternová
Zvuk – Jakub Štourač
Kampus Hybernská, 2021

V podcastu byly použity ukázky z děl Mileny Bartlové, Lukáše Senfta, Pavla Kolmačky a Jakuba Škroba publikované ve 112. čísle Revue Prostor