Autor: Josef BartošOsmileté studium tance na konzervatořích není procházka růžovým sadem. Na tanečních sálech studenti tráví většinu času, zbytek pak zabírají další související školní aktivity. Tanec se pro mladé aspiranty stává po dobu osmi let synonymem života. Nicméně po absolutoriu se může stát, že najednou studenti nezapadají do „typu“, který šéfové a šéfky baletních souborů hledají. Jedná se o běžnou situaci, která výrazným způsobem znemožňuje přechod mezi konzervatoří a profesionálním angažmá. Pomocnou ruku v  takovém případě mohou podat juniorské soubory, které se také staly tématem dnešního vydání podcastu Průvodce tancem v  souvislostech.Františka Sochorová, absolventka Pražské taneční konzervatoře a hostka podcastu, to říká jasně: „Konzervatoře nepřipravují studenty na tu alternativu, že práci nedostanou. Mnoho studentů pak prochází krizí identity, protože osm let pro ně byl tanec úplně vše.“ Realitu oboru pak shrnuje následovně: „Nezáleží na tom, jak je člověk schopný, ale jaké má štěstí. Nouzi o práci mají úplně všichni.“ Koneckonců s tím souhlasí i Alena Pešková, choreografka a bývalá vedoucí libereckého baletu, která zmínila ono hledání typů. Menší regionální soubory totiž nemají tolik vůle při výběru a musí se orientovat podle specifického repertoáru adaptovaného pro menší scény. Marika Blahoutová, choreografka a produkční Bohemia Baletu, jednoho z juniorských souborů u nás, pak přitakává, že právě ansámbly tohoto typu mohou být pomyslnou záchrannou sítí.Pešková zároveň upozorňuje, že juniorské soubory mohou být vhodnou platformou pro experiment, který si velké profesionální soubory dovolí jen málokdy. Blahoutová ale upozorňuje na tíživou situaci souboru, který je do značné míry závislý na grantových výzvách. Připomíná tím také aktuální situaci kolem grantových řízení Ministerstva kultury, která se v posledních dnech nacházejí v ohnisku společenského zájmu: „Čekáme s napětím, jak dopadnou granty na Ministerstvu kultury. Bojujeme o to, aby nás systém nechal přežít.“