Štve mě, že se ke kinematografii začalo přistupovat jako k výrobě aut, říká Jan Hřebejk, který se před 20 lety stal režisérem prvního českého snímku, jehož propagace stála víc než natáčení. Někdejší paradox je dnešním normálem. V praxi to znamená, že pokud chce tvůrce natočit film, uvést ho ve všech kinech a zajistit mu odpovídající divácký zájem, peníze shání roky. „Nechci 5 let někde sedět a čekat, až se podaří domluvit s firmou barter na billboardy kolem dálnice,“ vysvětluje držitel tří Českých lvů svůj příklon k minisériím. I ty jsou ale nezřídka dílem jeho sebezapření. „Spousta lidí se nakýblovala do korporátních organizací a kafrají do filmové tvorby způsobem, který je otravný,“ říká.