Pomáhali na farmách za stravu a bydlení. Co obnášelo uskutečnit svůj sen o dlouhý rodinný cestě, jak to probíhalo a splnilo to jejich očekávání?

"Měli jsme skoro tříletý dvojčata, Kryštofovi bylo 10 a Matějovi 16, žili jsme tehdy takovým „běžným“ životem, jak jsme si mysleli, že tak to má být. Takže jsme se snažili poskytnout dětem, co jsme v tu dobu považovali, že patří k tomu „šťastnýmu dětství“ . Platili jsme školy, snažili jsme se budovat nějaký bydlení, vozit je na dovoleny a kupovat jim hračky, což samozřejmě obnášelo to, že jsme byli hodně v práci, teda Honza byl, já byla v tu dobu na mateřský, takhle jsme žili v podstatě dlouhý roky. Až s dvojčatama toho začalo být nepoměrně víc, jsme začali cítit, že je něco fakt hodně špatně, že nám to nedává smysl. Jestli tohle byl ten cíl, kam jsme to naše úsilí směřovali, tak to se nám nelíbí a že tohle přece nemůže být to, co jsme si od toho našeho rodinnýho života přáli a že takhle nechceme dál. Začali jsme hledat, co je špatně a co bysme měli změnit, až jsme postupně malýma krůčkama z jednoho nápadu, kterej se nabaloval myšlenkama rozhodli, že už jsme tak daleko, že je načase udělat fakt velkej radikální krok.

Na začátku jsme chtěli jet na dva měsíce, ale pak jak jsme si říkali, co s domem, že pronajmout ho na 2 měsíce se nevyplatí a najednou z toho byl rok.

Asi to předčilo naše očekávání, úplně ve všem. Měly jsme dvě farmy v Rakousku v září, pak přejezd na jih, aby nás nezastihnul sníh, protože jsme neměli zimní gumy.