Čtvrtý díl Ponoru nás provádí širou krajinou inscenace Věřit v šelmy podle novely antropoložky Nastassji Martin. Autorky divadelní adaptace, dramaturgyně Anna Prstková a režisérka Júlia Rázusová, v něm rekapitulují různé úrovně fascinace předlohou. Stejnojmenné dílo vnímají jako proces postupného zotavování Nastassji Martin ze střetu s medvědem na Kamčatce a rovněž ze všeho, co následovalo. Detraumatizace probíhá formou zúčastněného pozorování, ve kterém si Nastassja uvědomuje, že se její tělo stalo územím geopolitického boje. Střetávají se tam ruský medvěd, Rusko a francouzští doktoři, jednota a mnohost, „civilizace“ a Eveni a všechny duality se rozmělňují. Júlia a Anna chápou Věřit v šelmy jako, svým způsobem, antropologický výzkum sebe i okolí, kterým autorka vyplňuje vnitřní prostor mezi událostí a současným životem. Neobvyklý styl autorky předlohy Věřit v šelmy prosákl i do způsobu inscenování. Júlia v diskuzi naznačuje přístup k režijní práci, kdy s hereckým týmem pracuje jako s partou performerek a performerů připravených pro fyzickou akci ve vztahu k textu, emoce i práci s objektem. Výsledkem není přímočará adaptace díla, ale zachycení esencí světů předlohy jazykem divadla. V ruské a pařížské nemocnici, v rodném domě i v krajině Evenů, všude tam, kde Nastassja zakouší nově nabytou pluralitu. Čím Júlii a Annu oslovila předloha, jakým způsobem se dá transformovat narativ plný úvah o sobě a o světě, trefných pozorování a vnitřních emocí do scénáře a jak do jevištní podoby? A jakou roli v tom sehrál animismus? Zvukový design: BolkaZvuk: David Fadinger