“Když ještě dokážou vnímat ten okolní svět, tak v momentě, kdy vezmu do ruky stříkačku a otevřu vak s umělou výživou, abych to natáhla, už odvrací oči, aby to neviděli.”

Taková je realita lidí, kteří dožívají upoutaní na lůžku, napojeni na hadičkách. Nevnímat, nebo snad i být v komatu, je možná ta lepší varianta. Někteří z nich, dokud mohou, se dokonce pokouší o sebevraždu: a rodina káže dokorům resuscitovat, i kdyby srdce začalo selhávat přirozeně.

Proč? Protože je chce udržet naživu další jeden dva měsíce. Člověk musí v životě jen dvě věci: narodit se a umřít. “Zapomenout umřít” je asi ta nejhorší noční můra nás všech.

Zdravotní sestra Veronika Effenbergerová zažila takových případů v domě seniorů nesčetně. Je to právě ona, kdo se jednou bude možná starat (nebo už stará) i o vaše rodiče. A sama se rodin ptá “proč mu nedovolíte umřít?”

Co vede rodiny k udržování člověka na přístrojích, pokud už není šance na zotavení se a následný návrat k aktivnímu životu?

Kde končí láska k druhému a začíná láska k sobě samému - ta “opičí”?

Je smrt zdravá?

O tom jsme se bavili se sestrou Veronikou Effenbergerovou v našem podcastu. Tohle si určitě nenechte ujít: ne vždy je možnost nakouknout za oponu toho, co se děje v domovech seniorů. Nehledě na to, že mnozí se bojí vůbec projít jeho dveřmi.