Taky se vám stává, že se lidi na ulici tváří, jakoby nikdy neviděli děti? Nebo často narážíte, že vaše širší rodina ví jen málo o vývoji dětí a nevěří na žádné diagnózy?

Nejste samy!

Lidi často vidí křičící dítě a řeknou si, že to je rozmazlený spratek. Ta vaše (nezvládnutá) výchova. A to ani nemusí být dítě neurodivergentní. Jak v takových případech vysvětlovat okolí, co se s dítětem děje a proč se chová tak, jak se chová?

Nemusíme se omlouvat. Fakt ne. To, co funguje, je lidi edukovat. Potřebujeme světu pomoci přeložit svět našeho dítěte. Aby tomu rozuměli a nakonec měli větší pochopení.

Jít bojovat se řvoucími dětmi v náručí proti pindající pani v MHD je náročná disciplína. Avšak ne vždy jsme ve stavu, kdy máme dost empatie na rozdávání a pak potřebujeme ochránit aspoň sebe. V případě dlouhodobých vztahů je však rozhodně lepší cesta skrz napojení a edukaci, než fight. V této epizodě si povíme JAK a taky CO dělat, pokud nám ani edukace nezafunguje.

Zabrousíme i k tématu sourozenců a to konkrétně do situace, kdy má jedno dítě nějaké výrazné náročnosti, které vyžadují víc naší péče a to druhé je neurotypicky splavné.

Co dělat, aby naše nenáročné dítě nevyrůstalo ve stínu svého sourozence? Na co dát pozor, aby nestrádalo?

U dětí na spektru často narážíme na bezohledné až agresivní chování. V zátěži snadno spadnou do ještěřího a žahavkovýho mozku. Mají horší seberegulaci, sníženou schopnost číst, jak se druhý cejtí a co s ním naše chování dělá.

Fyzická agrese je často o KOMUNIKAČNÍM ŠUMU: “snažím se vyjádřit, co potřebuju a dělám to blbě” nebo “čtu špatně, co jde z tvojí strany” - a nebo o SENZORICKÉM PŘETÍŽENÍ.

Pro ten druhý případ si pojďme zopakovat postupy z předchozí epizody.

V této epizodě se zaměříme hlavně na to, jak reagovat, když naše neurodivergentní dítě ublíží jinému dítěti a jak ho postupně učit se omluvit.

Napovíme: Je to běh na dlouhou trať.

Nakonec se podíváme taky na to, jak se za sebe a naše dítě postavit u lékaře, když nám autorita v bílém plášti necitlivě nebo nesrozumitelně sděluje nějakou diagnózu a my se cítíme malí a bezmocní.

Musíme si uvědomit, že v ordinaci nejsme jenom pasivní příjemce informací.

Jsme klíčový partner v péči a zároveň expert na naše dítě. Když na náš odborník chrlí diagnózu, pojďme zastavit ten rozjetý vlak. A když se to napoprvé nepodaří, vždy můžeme dát zpátečku a znovu se doptat nebo si dovykomunikovat to, co potřebujeme.

Celý rozhovor (53 min.) s předstihem najdete na ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠herohero.co/pocitamdotri⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠a ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠forendors.cz/pocitamdotri⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠.