Po 2. světové válce se z Československa pomalu stávala hokejová velmoc nikoli už jen evropského, ale světového formátu. Pak ale komunistický režim vítězný tým rozprášil a místo třetího zlata z MS přišlo temno. A to nejen hokejové.

Než se tak ale stalo, sáhli si Čechoslováci poprvé na zlaté medaile z mistrovství světa, a to navíc na prvním velkém poválečném turnaji, který v roce 1947 hostilo právě Československo, respektive Praha. Mezi zástupy nadšených diváků, kteří triumfu domácích hokejistů na zimním stadionu na pražské Štvanici přihlíželi, byl i tehdy sotva jedenáctiletý Miloslav Jenšík, dnes proslulý sportovní historik s řadou publikovaných titulů nejen o dějinách českého hokeje a fotbalu.

„Pro zvýšení lesku toho mistrovství, aby byl ten zimáček, jak se říkalo, plný, tam ti pořadatelé pouštěli na jednu vstupenku k stání pro dospělého dva nebo i tři kluky. To jsme zjistili a už od druhého dne jsme tam pilně chodili. Já jsem z těch 28 zápasů viděl přes dvacet, protože my jsme tehdy měli uhelné prázdniny a takhle jsme tam chodili,“ vzpomíná pan Jenšík v osmé epizodě podcastové série Nosičů ledu.

V jeho vyprávění ale vzpomínky na tehdy všeobecné pobláznění Pražanů hokejem a radost ze zisku historicky prvního titulu mistrů světa střídají i mnohem temnější tóny, když líčí, jak komunistický režim zničil vítězný tým mistrů světa a místo za obhajobou titulu z let 1947 a 1949 na šampionát do Londýna je poslal na dlouhé roky za mříže a do dolů.