S průkopníkem uměleckých akcí v přírodě Vladimírem Havlíkem o dědečkovi, který byl pilířem vesnice, o pocitu sounáležitosti i o komunitě hippies v Československu 70. let. "Pobíhal po krajině, vyskakoval k nebi a mával rukama v touze vzlétnout," zní popisek pod fotografií jedné z Havlíkových akcí. "Zabalil se do koberce trávníku v touze splynout s přírodou. Při snaze usnout v lůně Matky Země dospěl k poznání, že se přikrývka podobá spíše hrobu," uvádí zase popisek snímku, na kterém se svlečený mladý muž snaží přikrýt obrovským drnem trávy.

S odstupem více než čtyřiceti let se happeningy, na nichž chtěl Vladimír Havlík dát svým přátelům zažít pocit pospolitosti a na sobě samém demonstroval sounáležitost s krajinou a stromy, jeví jako prozíravé gesto. Sounáležitost se společností i s okolním světem zůstala čtyři dekády poté, co v jedné z performancí Havlík "ženil" starý smrk s mladou borovicí, palčivým tématem