S Rudolfem Vrbou o lidech, kteří se v nablýskaných holínkách procházeli krví, o tajemství, které muselo být odhaleno, o pohledu do tyranových očí i o vůni svobody. "Žil jsem ze dne na den, hledaje Achillovu patu těch nadčlověků, o kterých jsem věděl, že jsou to darebáci, a ne nadlidi. A doufal jsem, že se mi ji podaří nalézt, protože by mi umožnila utéci z tábora smrti a zalarmovat svět. Mně se tedy zdálo, že odhalení toho tajemství by zpomalilo vražednou mašinerii, že by to prostě bylo jako hodit cukr do motoru." Dvacetiletému slovenskému mladíkovi Rudolfu Vrbovi - tehdy se ještě jmenoval Walter Rosenberg - se nakonec skutečně podařilo najít onu Achillovu patu osvětimské továrny na smrt a se spoluvězněm Alfredem Wetzlerem uprchl na jaře 1944 z vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau.