Seděla jsem na balkoně, prohlížela si včerejší noviny a pokoušela jsem se přivést k nějakému bdělému uvažování. Právě jsem se probudila po odpoledním šlofíčku a nějak se mi nechtělo se doopravdy probudit. Káva, napadlo mě, potřebuju šálek kávy. To by mi mohlo pomoci. Naštěstí přicházel můj drahý, který se probudil chvíli po mně a nesl dva šálky kávy a velký talíř se zbytky Pavlovy. Káva byla prima, ale holá Pavlova? „Ale tak se to nejí,“ vyhrkla jsem vstříc svému manželovi.

Chápu, že člověk nemá mít námitky, když mu někdo jiný nese v obtížné chvíli kávu. Měl by vděčně poděkovat a neremcat, když se na realizaci podobně skvělého nápadu nezmohl sám. Teoreticky je mi to naprosto jasné a v každém testu bych jistě odpověděla správně. Jenomže když se k šálkům s kávou nesou trosky pěnového korpusu dortu zvaného Pavlova, který jednou dvakrát za rok peču na počest slavné primabaleríny, a nesou se holé, to znamená bez šlehačky a bez ovoce, zakročit prostě musím. To se nedá nic dělat. Sachr bez šlehačky byste taky nejedli. Nedávalo by to smysl. Natolik mě to vzpružilo, že jsem okamžitě vyskočila s odhodláním, že to napravím. Manžel se bránil, že jsem přece unavená, ale já jsem se nenechala zastavit. Kdepak, takhle se Pavlova jíst nemá a ani nedá. Ušlehala jsem šlehačku a navršila ji na zbytky pěnového korpusu, který jsem předtím rozdělila na dva talířky. Pak jsem ty bílé vrcholky posypala trochou lesních borůvek, nakrájenými čtvrtkami jahod a osminkami meruněk, které jsem dopoledne posbírala na zahradě. Uspokojeně jsem si své dílo prohlédla. Tak, teď je to dokonalé. Takhle to má vypadat. Odnesla jsem talířky zpátky na balkon a položila je na stolek k šálkům s kávou.

Nechtěla jsem se povyšovat, že to vím líp. Neměla jsem v úmyslu poučovat o servírování tohoto druhu moučníku. Vůbec mě to nenapadlo. Jen jsem se prostě nemohla dívat, jak někdo konzumuje ten přeslazený pěnový korpus dortu bez patřičného chuťového doplnění. Přemýšlela jsem pak, poté, jsme oba své kousky dortu snědli a spokojeně spočívali na křesílkách na balkoně, čemu se to podobá, co mi to jen připomíná. Co jiného by mne přimělo vyskočit a zvolat: Ale tak se to přece nedělá! Napadlo mě mnohé: Kárání bez lásky. Modlitby bez víry, že Bůh je. Oslavy bez radosti. Naslouchání bez trpělivosti. Umění bez talentu. Život bez naděje. Víra bez skutků. Topinky bez česneku. Chápete?