Hned zrána jsem na svou modlitbu nepomyslela, protože jsem trošku zaspala. Nic tragického, nic jsem nepromeškala, jen jsem neměla žádný volný prostor k nějakým úvahám. Stihla jsem si přečíst jeden žalm a strávila jsem chvíli v tichu. Nasnídala jsem se a upravila svůj zevnějšek. Uvařila jsem hrnec zeleninové polévky, aby měl manžel co jíst k obědu. Stačila jsem zběžně prolítnout noviny a byl čas k odchodu. V předsíni jsem se ještě ujistila, že mám všechno potřebné do práce a už jsem brala za kliku dveří od bytu. Zaslechla jsem, že po schodech z hořejších pater někdo schází a zarazila jsem se. Některé sousedy, vlastně jejich většinu, potkávám ráda. Těším mě zdravit se s nimi a prohodit pár vlídných slov. Jen kdyby to byla náhodou zrovna sousedka z bytu nad námi, to bych raději počkala, až přejde. Jak to ale poznat? Přešlapovala jsem za dveřmi našeho bytu a nemohla jsem se rozhodnout, co počít. Vyjít? Nevyjít? Protože mě už však také trochu tlačil čas, rázně jsem otevřela dveře bytu a vykročila na chodbu. Byla to ta sousedka. Zrovna namáhavě sešla poslední schod na naše podlaží. Trochu se mi sevřel žaludek, ale zdvořile jsem pozdravila a přidržela jí starožitné lítací dveře, kterými se vchází k poštovním schránkám a posledním deseti schodům před vstupem na ulici. Belhala se pomalu a zjevně jí bylo trapné, že jí držím dveře. Nezřetelně poděkovala, prošla dveřmi a ustoupila ke straně. Nejspíš proto, že mě nechtěla brzdit kvůli svým kolenům, nadváze, nebo jen špatnému pocitu, že jí stojím za zády. Protáhla jsem se kolem ní a seběhla poslední schody. Vyšla jsem na ulici a vydechla jsem. Uf, tahle protivná sousedka není nikdo, koho bych chtěla hned dopoledne potkat na chodbě. Většinou se chová arogantně, automaticky předpokládá, že jí všichni uhnou z cesty, na pozdravy dost často vůbec neodpovídá. Chudák, vypadá už staře, napadlo mě, přitom není o tolik starší než já. Spatně chodí, vlastně moc nechodí, protože všude jezdí autem a obléká se výhradně do černé barvy. Tvář nosí zachmuřenou a já si ani nepamatuju, jestli jsem ji někdy viděla s úsměvem. S ní si tedy nikdy nepovídám, když se potkáme. Trochu se jí bojím, ačkoli nevím, proč bych měla.

V práci jsem rychle všude rozsvítila a přeskládala dětské knihy na malém stolku. Pak jsem v očekávání zákazníků procházel obchodem a rovnala knihy, aby všechny poličky vypadaly uklizeně a přitažlivě. Přemýšlela jsem o své včerejší modlitbě. A jako blesk mi hlavou projela myšlenka na sousedku, kterou jsem před sotva půlhodinou potkala u nás doma na chodbě. Myslím si o ní, že je hrozná a nesnáším ji. Nikdy se k ní nebudu chovat laskavě, dokud ji budu považovat za hroznou osobu. Jak jsem to včera četla o tom pokání?

„Pokání znamená mnohem více než jen vyznat špatné činy. Jde o změnu mysli a srdce, která vám dává nový pohled na Boha, na sebe a na svět.“