O kritickém, kritizujícím a nekritickém myšlení jsme už mluvili. Tohle téma mě dlouhodobě fascinuje. Myslím, že tomu tak je proto, že jsem se v tom většinou sama dobře nevyznala. Nedovedla jsem rozlišit kritické myšlení od kritizujícího. Copak to myšlení nekritické, to mi bylo podezřelé hned. Ale ty dvě zbývající možnosti se mi pletly. Mnohokrát jsem v tom chybovala. Mohlo to být také tím, že mé první zaměstnání po škole bylo – hádejte co? – redaktorka hudebního časopisu. Živila jsem se tehdy jako hudební kritik. Mé milované zaměstnání nepochybně zformovalo mé kritické i kritizující myšlení. Když vás platí za to, abyste našli nějaké chyby a hezky fundovaně a vtipně je vytkli… kdo by neodolal?

Později jsem už v této pozici nepracovala, ale nálepku kritika jsem nosila pořád. Jednak jsem neuměla láskyplně kritizovat, to přiznávám, a jednak jsem se pohybovala v prostředí, kde vládla spíš nekritičnost než zdravá kritika. Mne to samozřejmě dráždilo. Nejčastější námitka, jakou jsem proti svým výhradám (a bavíme se o hudbě) slyšela, byla, že ty chudáky hudebníky nemám ráda. Připadalo mi to bláznivé. Někdo neumí hrát ani zpívat, ale leze na pódium. Jen kvůli tomu, že slova jsou křesťanská, mám popřít všechno, co o hudbě vím, a uznávat to jako kvalitní výkon? Nikdy! Když se ten člověk teda cítí být povolán do hudební služby, ať napřed cvičí, učí se a zkouší. Pak se může veřejně prezentovat a nebude Bohu dělat ostudu. Vidíte, klasické kritizující myšlení, které má sice pravdu, ale protože ji neumí citlivě předat, je mu to houby platné.

Čas plynul a i já jsem rostla. Učila jsem se nemluvit hned. Cvičila jsem se v laskavosti. Pochopila jsem hodně o sobě, o Bohu i o druhých lidech. Má ostrá kritická mysl mi zůstala zachována a já jsem za ni vděčná. Myslím, že je to Boží dar. Jen s ním nyní obezřetněji zacházím.