Slyšíme-li podobenství o hřivnách, můžeme reagovat: „Já jsem jen průměrný člověk. Moc hřiven jsem nedostal.“ Nemusí se totiž vůbec jednat o nějaké mimořádné dary, o nadprůměrné nadání nebo talenty. Spíše jde o skromná, nenápadná obdarování, která užíváme v každodenním životě pro dobro druhých. Možná by stálo za to si v kruhu rodiny nebo přátel vzájemně povědět, co ti druzí považují za moje hřivny. Asi bychom byli překvapeni, že některých obdarování si nejsme vědomi. Anebo bychom nad nimi mávli rukou: „To přece nestojí za řeč!“

         Dovolím si vaši pozornost upoutat k jedné hřivně, která je nám společná. Všichni jsme ji dostali, všichni ji užíváme. Jmenuje se čas. Dostali jsme čas k životu. Ano, přesně jako v Ježíšově podobenství. Někomu se čas žití počítá na stovku let, jinému zdaleka ani polovic. Můžeme to pokládat za nespravedlnost, ale Bůh hřivny rozdává podle svého uvážení. Jedno je jisté. Každému stanovuje dostatečnou lhůtu k tomu, aby se osvědčil jako služebník dobrý a věrný, aby za čas svého života dorostl ke svatosti. 

         I když se rádi oháníme větou: „Nemám čas!“, ve skutečnosti každý den dostáváme všichni 24 hodin. A je na nás, čím je vyplníme, čemu se budeme věnovat, co upřednostníme. Moudrou radu dává apoštol Pavel v závěru listu Galaťanům: „Dokud tedy máme ještě čas, prokazujme dobro všem, ale zvláště těm, kdo vírou patří s námi do stejné rodiny“ (Gal 6,10).