Dnes si připomínáme den vstupu do nebe statečného člověka Tomáše Becketa.
Přenesme se do roku 1170. Tomáši bylo dvaapadesát.
Jeho život byl plný zvratů. Vysokoškolák, kněz, arcibiskup, přítel budoucího krále. Byla to v Anglii doba těžkého střetu práva světského a církevního.  A jak to tedy bylo? Jak jsem řekl, Tomáš byl zprvu přítelem anglického krále Jindřicha druhého. Král ho ovšem využíval pro své politické záměry. I proto jej učinil kancléřem. To jej ovšem změnilo, zastavilo, řekněme, že zmoudřel. Král nikoli. Rozzlobil se, že jej přítel zradil a že jako mocenská páka už nefunguje. "Co jsem to na svém dvoře vychoval a živil za povaleče a zrádce, kteří dovolí, aby nějaký neurozený kněz s jejich pánem jednal s tak hanebným opovržením?" Je to zároveň pokyn a zároveň výhrůžka. Tomáš prchá, později se pod slibem bezpečnostních záruk vrací.
Nastupuje králova soukromá družina. Je 29. prosince 1170. Zavražděn byl těmi, kteří jej k němu neměli žádný vztah. Udělali, co si mysleli, že se po nich chce. Skvělé je literární zpracování dramatikem T.S. Elliotem v jeho díle Vražda v katedrále.
Vidíte, milí, jakousi paralelu s dneškem? S událostmi posledních dvou let, posledních několika týdnů, posledních několika dnů?
Tomáš byl svatořečen po čtyřech letech. A co my? Svatý každý, kdo se snaží být spravedlivý a přímý, vytrvalý a ohleduplný, kdo bere svůj život jako dar a tak se i chová ke druhým.
Buďme jako Tomáš.