Při psaní téhle knížky mě Bůh moc naučil. Fakt moc. Cítila jsem jeho sladký dech, někdy i tep jeho srdce. Ještě nikdy jsem nepsala něco tak velkého. Občas jsem si říkala, jestli jsem nepřijala úkol nad své síly. Fakt jsem se modlila, jestli tohle mám teď vážně psát. Dlouho jsem nechtěla žádnému vydavateli tento titul přislíbit, protože jsem si nebyla jistá, že ho dokončím. Ale musím říct, že ještě nikdy jsem neměla tak překypující zdroj inspirace, že ještě nikdy nic se mi nepsalo tak dobře. Moc jsem se naučila.

Hned zpočátku mě napadlo dát každému měsíci téma. Hm, proč ne, zkusím to. Leden a únor šly skoro samy, inspirace se sypala jako sníh z nebe. Koncem února jsem šla ráno do práce a stavila jsem se cestou v samoobsluze pro svačinu. Když jsem sestupovala po schůdcích na ulici, napadlo mě: setkání. Aha? Setkání? No proč ne? A hned jsem měla asi pět postřehů k tomu tématu. Horečně jsem pak psala dva měsíce, tedy dvě témata zároveň. Naučila jsem se neřešit předčasně, co budu psát o dubnu, když teď píšu březen. Bůh mě vedl k důvěře, že když mi dal témata a nápady pro leden, únor a březen, že to ani později nebude jiné. Tak jsem v klidu zpracovávala nápady pro měsíce, o jejichž tématu jsem měla jasno. Nenervovala jsem se strachem, co bude pak. Protože jsem se učila věřit, že další téma objevím včas. A vždycky tomu tak bylo! Měla jsem pocit, že Bůh je tak sladký, jak bere ohledy na mou kapacitu, na to, co všechno jsem schopná promýšlet najednou. Nikdy s nápadem nepřišel později, než jsem ho potřebovala. Strašně moc jsem prožívala, že mě má rád, že citlivě vnímá mou kapacitu. Spousta rozhovorů mi byla inspirací, spousta zážitků z aktuální doby nebo z minulosti dostala možnost doložit něco krásného o vztahu s ním. Za tu výuku jsem fakt nesmírně vděčná.