Když jsem studovala, bylo už na střední škole jasné, které jsou mé silné stránky. Dnes je to už jasně potvrzené, tehdy se to teprve ukázalo. Všechny humanitně laděné předměty mě bavily, nebylo těžké se jim učit, nadšeně jsem studovala víc, než bylo nutné. Prostě jsem hořela. Naopak matematika, fyzika a chemie mi připadaly jako jídlo, které nemám ráda. Nějak jsem se to naučila, ale nechutnalo mi to. Věnovat se příkladům z fyziky jsem považovala za naprostou ztrátu času. Dost často jsem slýchala, abych přidala v těch přírodovědných předmětech, abych je studovala usilovněji, abych si ty známky vyrovnala. Naštěstí mě už tehdy vedl Bůh. (Já vím, že jsem to už říkala a tady se potvrzuje, že to je pravda.)

Nesnažila jsem se využívat svou energii v oborech, které mě nezajímaly. Naopak jsem přidala tam, kde jsem byla dobrá. Výsledkem samozřejmě byly ještě hlubší rozdíly ve známkách, ale mně to bylo jedno. Netoužila jsem vyrovnávat se průměru, ale chtěla jsem být nejlepší tam, kde to bylo možné. V mnoha ohledech mi to zůstalo, jen dnes už rozumím, proč to tak dělám.

Přečetla jsem si totiž ten známý příběh o služebnících, co jim šéf před odjezdem na dlouhodobou dovolenou rozdělil nějaké prostředky a nařídil, aby s nimi dobře hospodařili. Když se vrátil, ocenil ty, kdo svěřené prostředky rozmnožili, kdo s nimi úspěšně hospodařili. Nepochybuju o tom, že ten příběh se týká mne a mých darů. Jestli mám být efektivní a dobře hospodařit, nemůžu se zabývat něčím, v čem pro mne není potenciál. Musím přece hospodařit s nejvýnosnějšími komoditami, ne?

Nemám nic proti samým jedničkám, jsou takoví lidé, kterým jde vyváženě všechno. Ale většina z nás ostatních jsme specialisté. Jde nám jen něco, zato dobře. Je potřeba změnit své přemýšlení o sobě samém. Nemusím mít samé jedničky, ale nemít je v předmětech, ve kterých mám talent, by bylo trestuhodné.