Slavnost Ježíše Krista Krále, kterou se završuje naše putování liturgickým rokem, jakoby nepatřila do současnosti, ale odkazovala do dávné minulosti. Nebo dokonce spíš patřila do říše pohádek, kam králové neodmyslitelně patří. Jde však o svátek veskrze biblický a aktuální. Ježíš hlásal a přinesl Boží království a v novozákonních spisech je za Krále označován, byť se sám tomuto titulu vyhýbal, aby nebyl svými posluchači špatně pochopen.

         V podobenství o posledním soudu, které čteme v dnešní liturgii, je nádherně nastíněno, v čem Ježíšovo kralování spočívá. Ne v moci, síle, tyranii, bohatství a slávě. Nýbrž v soucitu, lásce a milosrdenství. Náš Král stojí na straně těch nejposlednějších, ztotožňuje se se všemi, kdo nemají zastání, kdo trpí, kdo čekají na lásku druhých.

         Můžeme vyčítat Bohu, proč je na světě tolik trápení, že svět má hodně daleko k ráji, Božímu království. Proč to dopouští? Proč s tím nic neudělá? On nám zatím odpovídá: „Udělal jsem, když jsem na svět poslal svého jediného Syna. A také, když jsem stvořil tebe.“

         Milí přátelé, jsme spolupracovníky na stavbě Božího království. Madeleine Delbrelová říká: „Každý malý skutek se stává ohromnou událostí, kdy je nám darován ráj a kdy i my sami můžeme darovat ráj. Vůbec nezáleží na tom, co právě děláme: zda držíme smeták nebo tužku, zda hovoříme nebo mlčíme, zda něco opravujeme nebo organizujeme konferenci, zda pečujeme o nemocné nebo píšeme na stroji. To vše je jen slupkou úžasné skutečnosti, setkání duše s Bohem, jímž se duše každou minutu obnovuje, každou minutu roste v milosti a stává se krásnější pro svého Boha. Někdo zvoní u dveří – rychle, běžme mu otevřít; je to Bůh, který přichází s láskou. Někdo chce nějakou informaci – poskytněme mu ji, je to Bůh, který přichází s láskou. Je čas zasednout ke stolu – pojďme, je to Bůh, který přichází s láskou. Nechme ho konat.“