Jsou dny, kdy se cítím hluchá i slepá k Božím dárkům. Jsem úplně necitlivá. Řeším si nějaké své nepodstatné bebíčko, nic neslavím a milostné Boží vzkazy na své cestě dnem míjím bez povšimnutí. Stydím se to přiznat, ale je to pravda. I já mám takové dny. Jeden z nich byl včera.

Měla bych si už zvyknout na to, že Dárce je neoblomný. Když nejsem přístupná k přijetí daru běžným způsobem, on neváhá a najde jinou cestu. Chápete? On hledá, jak mi doručit dárek, když já se stavím odmítavě. Včera mě zase dostal. Musela jsem večer slavit, protože Bůh překonal mou obranu, mou uraženou netýkavost, a zase mě obdaroval. Vždycky mě odzbrojí. Včera se mu to podařilo mistrovsky.

Ráno mě bolela hlava a byla jsem kvůli tomu protivná. Odešla jsem do práce a ani jsem se nenavoněla a ani jsem manželovi nedala pusu. Po cestě do práce jsem se hezky mučila. Kvůli své špatné náladě trápím i manžela. Sousedce na chodbě jsem jen tak suše odpověděla na pozdrav, ale nezastavila jsem se s ní na kousek řeči jako obvykle. V práci jsem seděla jako hromádka neštěstí, žádnou radost jsem v sobě nedokázala vydolovat. A pak jsem šla domů. Vybrala jsem si cestu kolem dětského hřiště. To je nízkým plotem ohraničená část parku s prolízačkami, pískovišti, houpačkami, klouzačkami a kolotočem. Na lavičkách posedávají maminky, děti pobíhají mezi pískovištěm a klouzačkou, piští, vřeští, padají a snaží se uniknout mimo ohrazený prostor. Pomalu jsem procházela kolem, protože mě baví sledovat ten čilý ruch. Z branky hřiště vyběhla malá holčička, tak dvouletá blondýnka v ušmudlaných růžových šatičkách. Běžela rovnou ke mně. Přede mnou se zastavila a upřela na mne ty největší modré oči, co jsem v životě viděla. Natáhla ke mně ruku, něco mi podávala a řekla zřetelně: „Na.“ Ohnula jsem se k ní a nastavila jsem dlaň. Neobratně mi předala bílý kamínek z pískoviště. Pak se otočila a pelášila zpátky.

Večer jsem si na balkoně rozsvítila svíčku a oslavovala Boží milosrdenství.