Dne 18. listopadu 1965 (v předvečer celonárodních oslav Tisíciletí křtu Polska 966–1966) se během II. vatikánského koncilu v Římě polští biskupové obrátili na své německé spolubratry otevřeným listem, v němž (poté co podrobně vylíčili jednotlivé kapitoly doslova hrůzné situace Polska pod nacistickou nadvládou za druhé světové války) napsali: „Přes téměř beznadějně minulostí zatíženou situaci … v křesťanském, ale též velmi lidském duchu k vám napřahujeme své ruce … odpouštíme vám a prosíme za odpuštění.“

Poslední tři slova vyvolala doslova zběsilou reakci komunistického režimu. Byly organizovány „spontánní“ demonstrace, školní děti musely povinně opisovat protestní petice, média napřela všechnu sílu do kampaně vyvolávající nenávist a zlobu vůči církvi. Její součástí bylo i zveřejnění článku, v němž dělníci kamenolomu Solvay svému válečnému spoluzaměstnanci, tehdy nuceně nasazenému studentu Karolu Wojtylovi, adresovali větu: „My neodpouštíme!“

Krakovský arcibiskup jim odpověděl dopisem, ve kterém nejprve zdůraznil, že list polských biskupů byl podložen „nejhlubšími zásadami křesťanské etiky obsažené v evangeliu“; a svým bývalým spoludělníkům nakonec adresoval tato slova: „Když jsme spolu pracovali během okupace, spojovala nás řada věcí, především ale úcta k lidské bytosti, k svědomí, k individualitě a společenské důstojnosti. Z velké části jsem se těmto věcem přiučil od dělníků ve fabrice Solvay; teď ale tento základní princip ve vašem dopisu nenacházím…“

V těchto dnech jsme aktuálně svědky výmluvného kontrastu mezi uzdravující mocí odpuštění, vysloveného přes bolest mučednictví, a zvrhlostí, pro kterou je bolest minulých ran a jejich obětí pouhým palivem v ďábelsky rozdmýchávaném požáru nenávisti. Chci na přímluvu sv. Jana Pavla II. prosit Boha, aby ti, kteří se hlásí ke křesťanství, stáli jednoznačně na straně smíření a odpuštění.
Petr Vrbacký, farář u sv. Augustina v Brně