„Copak to musím?“ úpěla jsem v duchu, jako bych zapomněla na výzvu, kterou jsem přijala. „Fakt musím vyslechnout všechny ty řeči? Vždyť já nikdy nevím, co jim mám odpovědět, a možná že ode mne žádnou odpověď vlastně ani nečekají. Tak trochu mě ty ženský štvou.“ Dalo by se říct, že jsem vylévala své srdce před Bohem. Dnes to totiž byl masakr. Měla jsem něco jako návštěvní odpoledne.

To, že pracuju v knihkupectví je velká výhoda. Vždycky mě tam najdete. Je to taky určitá nevýhoda. Každý mě tam najde. A jsou lidé, před nimiž bych byla někdy ráda neviditelná. Většinou si s lidmi ráda povídám, zajímají mne oni i jejich příběhy, jsou pro mne nekonečnou inspirací. Existují však jedinci, kteří mne uvádějí do rozpaků. Ve svých vyprávěních si protiřečí, neuvádějí důležité okolnosti a jejich příběhy pak není možné pochopit. Ptají se mě na můj názor, ale přitom ho odmítnou hned, jak jej vyslovím. Připadám si hloupě a skutečně nevím, jak reagovat. Co je ovšem nejhorší – nevědí, kdy s povídáním přestat a jejich zásoby hrůzyplných historek o křivdách, zradách a nehodách všeho druhu jsou nekonečné. Vím už, že nesmím pokládat žádné doplňující otázky, protože by tok jejich řečí nikdy neskončil. Myslím si, že jim nemohu být nijak prospěšná, že je zhola zbytečné, aby mi to všechno povídali, ale oni si to zjevně nemyslí.

Dnes přišla jedna z těch paní, které dlouze hovoří, a spustila. Ztrácela jsem se v jejích příbězích, neznala jsem osoby, které v nich vystupovaly, a pokud jsem si dobře vzpomínala, posledně byly její názory přesně opačné než dnes. Snažila jsem se soucitně naslouchat a zároveň nic nehodnotit. Naštěstí dnes někam spěchala, a tak to netrvalo ani celou hodinu. Pak přišla ještě jedna dáma, ale jí jsem všechno rozuměla, nechtěla po mně žádná vyjádření, a dokonce si koupila pár knih. Mohla jsem si oddechnout, že to nebyl úplně ztracený čas. Pak jsem šla domů. Zabočila jsem za roh do klidné ulice v našem sousedství a na poslední chvíli jsem si všimla, že před svým domem na mne čeká další paní. Nebylo kam uhnout, viděla mne. Zatoužila jsem být pro tu chvíli neviditelná. Absolvovala jsem tedy rozhovor ještě i s touto dámou, odpověděla jsem jí v podstatě v chůzi na otázky, které mi pokládala a s úsměvem jí popřála hezký večer. Přešla jsem přes silnici, a to jsem neměla dělat. Přímo proti mně šla další povídavá paní, která bydlí někde v sousedství. Vedla si svého psíka a byla celá dychtivá po trošce toho přátelského hovoru.

„To přece nemůže být náhoda,“ spustila jsem v duchu směrem k Bohu, když jsme se s dámou rozloučily a já pokračovala domů. „Tohle ty po mně chceš?“ Cítila jsem, že kývá na souhlas. Jako by mi naznačoval, že když chci být jemu blíže, musím být blíže i lidem. Myslím, že taky naznačil něco o tom, že jsem už velká holka a mám dostatečnou kapacitu snést i lidi nepříjemné, obtížné nebo nesrozumitelné. On je snáší dobře.