Tajemství horké polévky spočívá v tom, že ji jíte v době, kdy je chladno a ona vás může zahřát. V srpnu horká polévka takové účinky nemívá. V srpnu, kdy je opravdu horko, se hodí jíst polévky studené. Miluju studené letní polévky. Skrývají totiž jiné tajemství. Nazvala bych osvěžením.

Pořád se v myšlenkách pohybuju kolem otázky načasování.  Zkoumám, co je vhodné v jakém čase, co se hodí ve které situaci. Podobně jako s jídlem je tomu s větami povzbuzení. Ne pro každé počasí se hodí horké polévka a ne pro každé rozpoložení každého člověka je možné použít ono univerzální ujištění: To bude dobré. Ničeho se neboj. To zvládneš.

Někdy totiž není třeba dlouze přemýšlet, abyste viděli, že to dobré nebude, má smysl se bát, protože není oč opřít naději, že dotyčný svou zkoušku zvládne. Dávat falešnou naději je podobné, jako podávat rozehřátému člověku v parném dni horkou polévku. Je to špatně. Nejspíš se vám už také stalo, že jste viděli nekritická očekávání člověka, který se poněkud zahleděl sám do sebe. Bylo jasné, že nemá šanci výzvu zvládnout. Jeho schopnosti nejsou v souladu s očekáváními. Tak co? Přihřát ještě horké doufání nebo trochu zchladit, aby to pak nebyl takový šok? Člověku se nechce říkat nepříjemné věci. Pravda je někdy ta nejnepříjemnější věc, jakou můžete někomu sdělit. Maminko, váš syn se celá studia flákal a není důvod věřit, že odmaturuje. Pane, váš otec se celý život Bohu rouhal, zesměšňoval víru a věřící a svůj postoj nezměnil. Není z čeho čerpat naději, že by v posledních hodinách svého života uvěřil.

Ani hospodyni se nechce podávat studenou letní polévku někomu, kdo o tom v životě neslyšel a bude se tvářit divně. Jako ten host v restauraci, co volal na číšníka: Hej, pane, ta polévka je studená! Číšník odpověděl: Pane, to je gaspacho. Host se obrátil k druhému číšníkovi a volal: Hej, gaspacho, ta polévka je studená!