Svatá Johanka z Arcu měla a jistě dodnes má blízký, přátelský vztah k Božím přítelkyním Kateřině a Markétě, mučednicím z dob prvokřesťanských. Skvostnou Boží přítelkyní je patronka Skotska, královna Markéta, žijící před tisíci lety.  
Z nejmilejších je mi ovšem jiná Markétka: Markéta Maria Alacoque. Jednak se po ní jmenuje moje milovaná neteř, jednak mi imponuje Markétin životní akcent na Boží lásku, na Boží milosrdenství. Tato Francouzka ze 17. století, děvče nejmladší ze šesti dětí byla mystičkou z nám neznámého řádu vizitantek, a prý jí veliké tajemství Ježíšova srdce svěřoval Ježíš sám. No to se lehko řekne, hůř prosazuje, a ještě hůř snáší v upřímně zbožném okolí. Jak spolusestry přesvědčit, že si Markéta nevymýšlí, že to není její pýcha nebo že se nezbláznila. Nakonec měla štěstí na lidi ve svém okolí, kteří ji usměrňovali a zároveň nad ní drželi ochrannou ruku. K nám se tak dostává čistý výtrysk lidské radosti z milující Boží blízkosti, a to 250 let před Faustynou Kowalskou, která od lásky Ježíšova srdce postupuje k Božímu milosrdenství.
Velkým pochybením nás, lidí 21. století je, jsem o tom přesvědčen, jedna věc: že jsme podstatně méně milosrdní, než náš nebeský otec a sami si tak zužujeme šířku nebeské brány. Odkazujeme se přitom k sice možná spravedlivé, ale jinak k životu naprosto nepoužitelné tezi v podobě provinění-trest-odpuštění-ale nezapomeneme! Já bych to nechal na Bohu. Stvořil si nás, tak ať si to vyřizuje sám, no ne?
Až pojedete do Taizé, udělejte si zajížďku do Paray-le-Monial, není to daleko. Ambon v klášterním kostele svaté Markéty je vyzdoben – jak jinak – Ježíšovým srdcem.
Vše dobré do podzimních dnů s krásně zbarveným listím přeje a vyprošuje nejen všem Markétám Martin Holík