Trojice nás učí, že nemůžeme být jeden bez druhého

Slavností Nejsvětější Trojice si připomínáme, že Ježíš nám představuje další dvě božské osoby, Otce a Ducha svatého. O Duchu říká: "Nebude mluvit sám od sebe, ale vezme to, co je moje, a bude vám to zvěstovat." A o Otci pak říká: "Všechno, co má Otec, je moje". Všimněme si, že Duch svatý mluví, ale ne o sobě: ohlašuje Ježíše a zjevuje Otce. Všimněme si také, že Otec, který má všechno, protože je původcem všech věcí, dává Synovi všechno, co má: nic si nenechává pro sebe, zcela se dává Synovi. Je to otevřená velkorysost: jeden je otevřený druhému.

Slavení Nejsvětější Trojice není ani tak teologickým cvičením, ale revolucí v našem způsobu života. Bůh, v němž každá osoba žije pro druhou v trvalém vztahu, ne sama pro sebe, nás podněcuje, abychom žili s druhými a pro druhé. Ptejme se: Odráží náš život Boha, v něhož věříme? Já, který vyznávám víru v Boha Otce, Syna a Ducha svatého, opravdu věřím, že k životu potřebuji druhé, že se musím druhým dávat, že musím druhým sloužit? Potvrzuji to jen slovy, nebo to potvrzuji svým životem?

Trojjediný a jedinečný Bůh, se musí projevovat spíše skutky než slovy. Bůh, který je autorem života, je předáván méně prostřednictvím knih a více prostřednictvím svědectví života. Ten, který je láska, se zjevuje skrze lásku. Vzpomeňme si na dobré, velkorysé a pokorné lidi, které jsme potkali: když si vzpomeneme na jejich způsob myšlení a jednání, vnímáme odlesk Boží lásky. A co to znamená milovat? Nejen chtít dobro a konat dobro, ale především v základu přijímat - být otevřený - pro druhé, dělat prostor pro druhé.

Kéž nám Panna Maria, dcera Otce, matka Syna a snoubenka Ducha, pomůže přijmout a dosvědčit ve svém životě tajemství Boha, jenž je Láska.

Přeložil Petr Vacík