Jako malý kluk jsem dostal k narozeninám stavebnici modelu auta. Ten model mám stále před očima. Byl to stříbrný Dodge Viper s oranžovými nálepkami. Nejvíce se mi líbilo, že to mělo kovové součástky a že to byl model v přesném měřítku zmíněného auta. Mělo to otevírací kapotu, dveře, sklápěcí zrcátka, funkční volant atd. Když jsem nedávno pomáhal mému synovi se stěhováním nábytku v jeho pokoji, objevil jsem ten model auta vystavený na jeho parapetu. Myslel jsem si, že už jsem o něj dávno přišel, a úplně jsem zapomněl, že jsem to auto synovi kdysi daroval. Když jsem si ten model vzal do ruky, vzpomněl jsem si na dětství. Vzpomněl jsem si, jakou radost jsem z té stavebnice měl a jak mi můj táta se stavěním modelu pomáhal. Byl to takový krásný pocit, když jsem si vzal staré auto do ruky, jako bych se přenesl v čase. Hlavou mi proletěly vzpomínky a s nimi i příjemné emoce. Najednou jsem byl duchem úplně jinde. Viděl jsem mého nejlepšího kamaráda, který drží to auto v ruce a přemlouvá mě, abych ho s ním vyměnil. Tak se mu to auto líbilo, že mi nabízel několik svých nejlepších modelů autíček. Ale pro mě žádné z nich nebylo tak dobré jako právě tohle. U syna v pokoji jsem stál pár minut a zíral na mou oblíbenou dětskou hračku. Pak jsem synovi začal vyprávět, jak jsem auto stavěl a jakou radost mám, že ho pořád nezničil, neztratil nebo podobně.