Když si vybavím své dětství, mohu vidět mnoho obličejů dětí, které se mi posmívají. Jako tlustý kluk jsem byl neustále terčem posměšků jiných dětí. Když jsme v tělocviku například hráli vybíjenou a dva kapitáni si vybírali hráče do svých týmů, přirozeně jsem byl mezi posledními. Byl jsem ve vybíjené až příliš snadný cíl… Snažil jsem se tak alespoň ukázat druhým, že když nejsem dost rychlý, tak jsem alespoň dost chytrý v lavici. Ale pro některé jsem ani tam nikdy nebyl dost... a byl jsem zase za šprta. Naštěstí doma se mě rodiče snažili vždy podporovat a předávali mi zase jiné hodnoty do života. Samozřejmě že nejsem jediný, kdo si prošel v dětství něčím podobným. Každý tam najdeme něco jiného.