Jako malý kluk jsem si vždy moc přál umět hrát na kytaru. Byl to takový můj dětský sen a pamatuji si, že jsem jednou sám přišel za jednou dámou a požádal ji, aby mě začala hře na kytaru učit. Už ani nevím kolik mi bylo let, možná něco kolem deseti. Ta dáma se mnou strávila asi hodinu času, potom se na mě podívala, vzala mi tu kytaru z ruky a řekla mi: “Víš, Lukáši, jsou prostě lidi, kteří na kytaru nikdy hrát nebudou. Ty na to prostě nejsi, pro Tebe je to ztráta času.” A tak jsem zklamaně odevzdal zapůjčenou kytaru a se skloněnou hlavou se rozloučil se svým dětským snem.