Už v 15. století provozovali na našem území svou činnost příslušníci cechu kloboučnického. Přes 200 let jejich řemeslo dobře prosperovalo, ale na konci 17. století si začali kloboučníci naříkat: „Kdo si klobouk koupí? Sedlák nosí jeden pět let, pohůnek o něj nestojí, měštky chodí ve slaměných kloboucích a velcí páni? Ti si hledí paruk a klobouk vsadí na hlavu málokdy!“ Alespoň že jejich anglickým a francouzským kolegům se dařilo lépe. V 18. století totiž přišly do módy cylindry, které se staly součástí salonního úboru. Klobouky se vyráběly z hedvábí, slámy, ale především z plsti ze zaječí, králičí, kozí, velbloudí, nebo dokonce bobří srsti. Z ní kloboučník dle šablony vystřihl potřebné díly, namočil je, natáhl na kopyto, napařil a nakonec sešil. Pak se jejich výtvoru ujímal šmukýř, který celý klobouk ozdobil.

www.cojeco.cz