Sotva které jiné řemeslo vzbuzuje tak jednoznačnou asociaci, jako je právě to dlaždičské. Příslušníci tohoto starého a váženého cechu jsou často považováni za prototyp sprosťáků a hulvátů. Jistě jde jen o předsudek, ale pokud uvážíme dlaždičské pracovní podmínky, kdy slunce praží na rozpálenou ulici, kolem chodí kibicové a kolena jsou neustálým klečením stále bolavá, nemůžeme se divit, když z dlaždičových úst vylétnou ne zrovna vybraná slova. V českých zemích se dlaždičské řemeslo osamostatnilo patrně od skalnického někdy v době lucemburské. Informace o dláždění náměstí velkých měst pocházejí z poloviny 14. století, mnohá se ovšem dlažby dočkala až o dvě stě nebo tři sta let později. Snad proto, že dláždění nebylo nejlevnější záležitostí nebo že dlaždičů byl odjakživa nedostatek. V Praze roku 1419 jich muselo svou práci zvládnout pouhých sedm, takže se jednomu nesmíte divit, že si občas zanadává.

www.cojeco.cz