Když ve 4. století před naším letopočtem Římané zdokonalili postupy při stavbách svých mostů, mohli díky tomu zásobovat pitnou vodou velká města. Akvadukty, které díky mírnému svažování přiváděly vodu do města, rostly jako houby po dešti a dodnes zůstala řada z nich zachována. Pravidla stavby mostů se pak dlouhá léta nezměnila a ještě středověcí stavitelé znali jen kámen, hlínu a dřevo. Marně se snažili zvětšit rozpětí oblouků a snížit tak počet pilířů, které překážely říční plavbě. Teprve až s pokrokem v metalurgii železa bylo možno projektovat železné mosty. Jejich stavbu si také vynucovala rozvíjející se železnice. Svou koncepcí se ale tyto první železné mosty od svých římských předchůdců nelišily. Jejich mostovka stále spočívala na klenbě rozkládající zatížení do mostních pilířů. Ke změně došlo až s konstrukcí samonosného mostu.

www.cojeco.cz