V počátcích divadla se často stávalo, že se děj hry opatřené mnoha postavami řítil díky rozdílným povahám a situacím jinam, než dramatik původně zamýšlel. Tehdy přicházel doslova zásah shora v podobě herce upoutaného na laně nad jevištěm a představujícího boha. Takto ztělesněný bůh nasadil vykolejenou hru zpátky do zaběhané dráhy prostě tím, že řekl, jak se má daná situace rozřešit. Často byla tato metoda logicky zcela nepochopitelná a sám Aristoteles se proti jejímu používání bouřil, řka, že „rozuzlení děje se má dít z děje samotného, a ne pomocí divadelního stroje“. Deus ex machina, tedy „bůh ze stroje“, byl pro tehdejší divadlo zcela běžným prostředkem nečekaného zvrácení děje a objevuje se i v mnoha pozdějších divadelních hrách a románech, jejichž autor bývá složitostí děje zahnán do úzkých.

www.cojeco.cz