Na přelomu 13. a 14. století začala čeština pozvolna pronikat do všech literárních druhů určených pro různé společenské vrstvy. O 100 let později již byla silnou zbraní reformistického hnutí, a tak není divu, že docházelo k mnoha pokusům o standardizaci její mluvnice. Tím nejstarším byla nejspíše Gramatika česká, kterou roku 1533 sepsal Beneš Optát a kterou později okomentoval a významně rozšířil Jan Blahoslav. V průběhu 16. a 17. století došlo k řadě prohloubení a zpřesnění mluvnických pravidel, kterých se pak chopili obrozenci. Jejich díla zčásti zahrnovala tvary a podoby soudobé živé češtiny, ale zčásti se také opírala o jazykové ideály minulosti, zejména v rozvinutém jazyce předbělohorské doby. Základním kamenem moderní gramatiky se ale stalo dílo Josefa Dobrovského, v němž převládla orientace na starší kulturní češtinu, a spisovný jazyk se tak definitivně vzdálil tehdejší běžné mluvě.

www.cojeco.cz