Nauka o verbálním projevu, česky zvaná řečnictví, se začala formovat od 5. století př. n. l. ve starověkém Řecku. Její základy položili sicilští rétoři Korax a Teisias a především pak sofisté Gorgias a Thrasymachos, kteří vypracovali princip uměleckého řečnického slohu. Později se rozvoj rétoriky přesunul do Říma, kde byl jejím největším propagátorem Cicero, autor několika teoretických spisů i samotných dějin rétoriky. Řečnictví se tenkrát rozdělovalo na politické, soudní a slavnostní a obvykle se vykládalo v pěti částech – od sebrání materiálu přes jeho uspořádání, stylistické zpracování a zapamatování řeči až po vlastní přednes. Vliv rétoriky na antickou prózu se ale projevil i přeceňováním formy před obsahem, a to především v helénistickém období. Dnes je rétorika vyučována velmi zřídka, většinou pak formou kurzů pro manažery, tiskové mluvčí a vůbec osoby projevující se mluveným slovem ve sdělovacích prostředcích.

www.cojeco.cz