Od dob Babylonu se používaly různé druhy notace, které ale byly často komplikované, nepřesné a nejednotné. Ve starořecké hudbě se užívalo dvou písmenných notací, jedné pro instrumentální hudbu a druhé pro zpěv. Kořeny notového zápisu lze spatřovat v neumách, což bylo notové písmo složené z bodů a čar, které ovšem neurčovalo výšku ani délku tónů, jen jejich změnu. Takto byl zapisován především církevní zpěv. V 11. století byly neumy přeneseny do linkové osnovy, čímž získaly intervalovou určitost a vznikla tak zvaná chorální notace. Ta ve 13. století přešla v notaci menzurální, která už různým tvarem notových znaků zachycovala i délku tónů a pauz. Současný notový systém byl dotvořen na přelomu 16. a 17. století a převzal všechny klíče chorální a menzurální notace. Většina jich však postupně vymizela a zůstaly tak čtyři - houslový, altový, tenorový a basový.

www.cojeco.cz