Dnešní díl je téma, které by mělo otřásat celou společností, protože se jedná o naše děti. S dovolením jsme níže vložili úvahu z hodiny Českého jazyka, kterou napsala E. W., žákyně devátého ročníku klasické základní školy. Dává nám to kontrast k tomu, co se dozvíte z následujícího rozhovoru s Valerií Dobešovou, absolventkou Donum Felix, školy, kde se děti vzděláváji samy. Kdo jiný než děti, by nám měl říct, jak vnímá školu, jak se v ní cítí a jaký má dopad na jejich životy. Dvě dívky nám na toto téma sdělily své pocity... a není to veselé. Zkusme si představit, že nám své pocity sdělí další tisíce českých dětí, možná bychom se konečně probudili a začali s tím něco dělat. A argument, že my jsme to taky zvládli? Pak si sami upřímně odpovězme na otázku Co mi škola dala a vzala?

Co mi škola dala a vzala? Co mi škola dala? Asi to zní v mém věku zvláštně, ale dala mi poruchy spánku. Pocit, že když je špatně, bude ještě hůř. A v neposlední řadě poznání toho, že když děláš, tak nic nemáš a námaha se nevyplácí. V populárních knihách, seriálech a filmech jsou školáci většinou šťastné osoby, které zažívají neustálou legraci, dobrou náladu, jsou neunavitelní a táhnou za jeden provaz. Záporáci jsou vždy poraženi a potrestáni. Realita je jiná. Už při cestě do školy zažívám napětí a mým jediným přáním je, abych už byla doma. Ve třídě čelím narážkám a v hodině urážkám. Nejsou vždy směřovány na mě, ale i tak je to velice nepříjemné. Někteří dospělí si myslí, že je nutné nás neustále pokořovat a srážet. Asi aby nás připravili na další typ školy. To odporuje příspěvkům na instagramu, které propagují hygge životní styl, ve kterém se má život užívat a ne přežívat. A co mi škola vzala? Třeba plavání. Proč? Protože není na nic čas. Ráno vstanu a jedu na doučování, odpoledne strávím ve výtvarné výchově kreslením srdíček, jahůdek a budoucího povolání. Co jsem kreslila? Světe div se: truhláře. Asi budu jediná holka z celé třídy. Nevadí, příští rok se zase nachystám na přijímací zkoušky, protože moje povaha mi nedovolí se řídit poznáním v odstavci nahoře, že když děláš, tak nemáš a že námaha se nevyplácí. Zase se budu dřít a utkám se s konkurencí neúspěšných řešitelů cermatu z minulého roku a natěšených současníků. Takže mi škola vzala i optimismus, že všechno dobře dopadne. Ale trošku jsem přeskočila v čase. Proběhla výtvarka – třeba, to je jedno. Mohla to být klidně hudebka – to nevadí, že písně pěje jen učitel, hlavní je přežít, tvářit se nenápadně a otevírat pusu jako kapr. Výběr písní je vyčerpávající. Je to přehlídka zpěváků a zpěvaček, které neznám a znát nechci. Melodie jsou jako od táboráku. Co je účelem takové hodiny? To opravdu nevím. O poznávání nemůže být řeč a o relaxaci taky ne. To bych nesměla být tak nervózní. Jsou čtyři odpoledne a přijela jsem domů. Konečně se v klidu najím, s bratry to ale nejde. Čeká mě odpolední cermat. Řeším ho překvapivě dobře. Což v rodičích vzbuzuje jisté naděje. Matka plánuje odměny za přijímačky. Je naivní. Padám únavou a tak si jdu o půl deváté lehnout, abych v jednu ráno přemýšlela nad geometrií. Vstávám brzo, jedu na doučování. To je letošní rok. Věděla jsem, že bude těžký, ale ne tak moc. A že dopadne takto. Zde odkaz na článek s úvahou zveřejněný na FB: https://www.facebook.com/linyucitel/posts/pfbid0v4pN4cXY2SxttuLgZcLQvRsZf7CmTHK3LkaRXXeTknGrQJetuZEmWBMrHBmVPWZol