(Žízně) Nakloň se ke mně, sestro má Smrti, a mluv mi o Bohu. Tváří, hleď, na zem jsem prostřen a jinak nemohu, omdlel bych žalem a steskem, patře na sladkou oblohu. Je obloha tak sváteční a čista, bez trhliny, a já žádostmi jsa znaven saji útěchu hlíny jako nízký, na stráň přitisklý keř vinný a k zemi mne táhnou hrozny mých skutků a rozkoší. Tolik jsou těžky, jistě již je jich na nůši, ó skliď je, Smrti má sestro, slituj se nad duší, jež z ráda by tělo shodila, jenže nesmí sama... Ale dotkneš-li se ty ho, shoří jako sláma, a rozvije se má duše, jako slunce zrána! Břemene hmoty mne zhosti, osvoboď naději, nerad se obtížen vleku, tančím já raději, vezmi mne na lokty, sestro, s tebou jen okřeji!